Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice

13. září 2011 v 19:42 |  ZAjímavosti

Jaderná elektrárna Jaslovské Bohunice


Jaslovské Bohunice - jméno, které zná snad každý Čech. Jméno, při jehož vyslovení si každý vybaví především to, že právě v této obci byla postavena první jaderná elektrárna v tehdejší ČSSR. Stavba, která se stala na dlouhé roky symbolem československého jaderného programu a jaderné energetiky. Již před svým vybudováním byla vychvalována, mnohými lidmi obdivována a později zatracována. Přestože zde byly postaveny prakticky dvě naprosto různé jaderné elektrárny, jméno Jaslovské Bohunice svádí k tomu, aby bylo na celý komplex nahlíženo jako na jeden celek. Tak bohužel dochází i k tomu, že těžkosti a nezdary, které se vyskytly v jedné z těchto elektráren vrhají dodnes u mnohých lidí špatné světlo i na druhou, naprosto odlišnou elektrárnu. Povězme si proto něco o historii tohoto energetického komplexu, který i dnes budí emoce a vášně u mnohých skupin lidí.

A1 - první atomová
Od roku 1955 se v Československu připravovala výstavba první jaderné elektrárny. Pro tuto zbrusu novou stavbu bylo tehdy předběžně vytipováno 24 lokalit, které jednak splňovaly geologické podmínky, druhak se nacházely poblíž zdrojů vody. Při závěrečném rozhodování padla volba na místo ležící přibližně 3 km severně od dnešní obce Jaslovské Bohunice v okrese Trnava na Slovensku. Pro naši první atomovou elektrárnu byl vybrán reaktor, který byl zvláštní tím, že jako palivo používal přírodní neobohacený uran, jako moderátor těžkou vodu a chlazen byl oxidem uhličitým. KS-150 (A1) byl sovětské konstrukce, vyráběný pro Bohunice kompletně v ČSR. V žádné jiné komerční jaderné elektrárně na světě nebyl nikdy spuštěn podobný typ reaktoru. Již v srpnu 1958 se začalo se stavbou elektrárny v samotných Bohunicích. Koncem padesátých let, kdy jaderná energetika byla ještě celosvětově v plenkách, byla otázka výstavby takovéto průkopnické elektrárny samozřejmě velice technicky složitou záležitostí, a tak není divu, že se celá stavba začala záhy neúměrně protahovat a prodražovat. S montáží techniky se mohlo začít až v roce 1964 a ke spuštění elektrárny došlo 24. října 1972, kdy reaktor poprvé dosáhl kritického stavu. O dva měsíce později byl blok poprvé přifázován na síť. V době, kdy byl v republice stále nedostatek elektřiny, obohatila elektrárna A1, jak se bohunickému reaktoru začalo lidově říkat, energetickou síť o cca 100 MW. Bohužel provoz bloku byl neustále stíhán technickými obtížemi, reaktor musel být často odstavován a stavba tak celkově zaostávala za očekáváním. Cena stavby se vyšplhala na více jak 3 miliardy československých korun. V průběhu pěti let, kdy byl blok A1 v provozu, byl více než třicetkrát neplánovaně odstaven a vyrobil pouze 916 GWh elektrické energie (což je méně, než vyrobí elektrárna Dukovany za jeden měsíc). Maximální výkon, kterého turbogenerátory bloku dosáhly byl 127 MW (přestože plánovaný výkon třech padesáti megawattových generátorů byl 144 MW). Problémy na elektrárně gradovaly a měly své nepříjemné vyústění ve dvou větších haváriích. První v roce 1976 a druhá v roce následujícím. Při osudné druhé havárii 22. února 1977, která byla vyhodnocena stupněm INES-4 (největší jaderná havárie v ČSSR) došlo díky nepříliš dokonalé konstrukci a nezodpovědnému provoznímu personálu k vážnému poškození reaktoru spojeného s částečným tavením konstrukce uvnitř aktivní zóny. Škody způsobené havárií sice nebyly neopravitelné, ale bylo jasné, že opravy si vyžádají značné investice - finanční i časové. Vládě ČSSR ovšem už došla trpělivost, a tak se 17. května 1979 zrodilo usnesení č.135, které rozhodlo o trvalém vyřazení bloku A1 z provozu. Kromě toho byl (typ A1) shledán neperspektivním, a proto zastaven celý československý těžkovodní jaderný program, který původně počítal i s budováním druhého reaktoru A2. S odstupem času je nutné si přiznat, že projekt elektrárny A1 se stal v podstatě fiaskem. Na druhou stranu díky němu bylo v naší republice vychováno mnoho "jaderných" odborníků a napomohl tak k úspěšnému rozvoji později stavěných jaderných elektráren i našemu jadernému strojírenství. Navíc i skutečnost, že naše republika jako jedna z mála zemí světa prokázala schopnost sama projektovat a zprovoznit tak složitý technický komplex jakým je jaderná elektrárna byla povzbudivá a zvýšila tak prestiž naší země.
V - Sázka na jistotu
Problémy při stavbě reaktoru A1, opožďování stavby a výrazné komplikace přiměly naši vládu ještě před spuštěním elektrárny A1 uzavřít v roce 1970 smlouvu mezi ČSSR a Sovětským svazem o vybudování dvou jaderných elektráren se čtyřmi bloky VVER-440 (v230). Jako první z lokalit vytipovaných pro tyto stavby byly vybrány opět Jaslovské Bohunice. Druhou lokalitou pak byly zvoleny jihomoravské Dukovany. 24. dubna 1972 se tak začalo v Jaslovských Bohunicích s přípravnými pracemi na prvních dvou blocích VVER a v roce 1974 se práce rozjely na plno. Krátce po zahájení stavby bylo rozhodnuto o změně projektu pro dva zbývající bohunické a všechny dukovanské bloky z typu v230 na modernější v213 (jejich stavba začala proto až dva roky po prvních dvou). Od té doby se začaly první dva bloky v Bohunicích označovat jako elektrárna V-1 a druhé dva bloky jako elektrárna V-2. Nový typ reaktoru VVER-440 se od toho starého odlišoval především lepší konstrukcí bezpečnostních prvků, mechanismů regulačních tyčí a aktivní zóny reaktoru jakož i zavedením zdokonalené chemické regulace reaktivity. Tyto prvky s sebou přinášely kromě vyšší bezpečnosti i vyšší výkon bloků. Dále se na novém typu bloků začala používat ucpávková čerpadla primárního okruhu. Zatímco se připravoval inovovaný projekt na stavbu modernějšího 3. a 4. reaktoru, tak veškeré práce na prvním bloku elektrárny V-1 se blížily k finiši. Přibližně za 4 roky od začátku stavby začalo na 1. reaktoru fyzikální spouštění. Již koncem roku 1978 dosáhl blok kritického stavu a turbosoustrojí bylo poprvé přifázováno na rozvodnou síť. V březnu 1980 ho následoval i druhý blok V-1. Koeficient využití výkonu Bohunic se v té době pohyboval mezi 70 a 80 % a elektrárna dodávala do československé rozvodné sítě přibližně 4,5 % elektrické energie. Stavba elektrárny V-1 přišla přitom přibližně na 15 miliard československých korun. Úpravy projektu na zbývajících dvou reaktorech se promítly do časového harmonogramu, a tudíž bloky elektrárny V-2 byly spuštěny až v roce 1984 respektive 1985. Provoz elektrárny po jejím úplném spuštění byl bezproblémový a dá se říci, že splňoval očekávání. Rozmezí let 1985-1990 byla zlatá éra bohunické elektrárny. Kromě elektřiny začaly Jaslovské Bohunice v roce 1987 zásobovat teplem i nedaleké okresní město Trnavu, Leopoldov a Hlohovce. Tehdy se rodily futuristické plány o stavbě hydrocyklónu a zemědělského komplexu, kde by se využívalo teplo z elektrárny k výzkumu nových metod pěstování pšenice, teplomilných rostlin a chovu ryb.
Rána do vazu
Idylická situace panovala pouze několik málo let. Po sametové revoluci se proti provozu elektrárny objevily silné protesty ze strany vždy nespokojeného Rakouska, organizací Greenpeace a jim podobných lidí. Československá vláda dokázala nátlak sice ustát, ale po rozpadu republiky začínalo být jasné, že situace se pro Jaslovské Bohunice nevyvíjí zdaleka růžově. Trnem v oku se Rakušanům staly především dva bloky elektrárny V-1. Společnost Slovenské elektrárne a.s. proto investovala nemalé peníze (přibližně 10 miliard slovenských korun) do modernizace technologie na JEBO V-1. Tato modernizace probíhala ve dvou etapách - první takzvaná "malá rekonstrukce" v letech 1991-1993 a druhá "postupná rekonstrukce" začala v roce 1996 a byla dokončena 9. června 2000. Poté se bloky mohly směle zařadit k nadprůměrně bezpečným světovým jaderným zařízením. Bohužel již krátce před koncem celého modernizačního procesu podlehla slovenská vláda vnějšímu tlaku ze strany Evropské unie a zejména Rakouska a ve svém usnesení č.801/1999 se zavázala, že vyřadí oba nejstarší bloky elektrárny předčasně z provozu - v letech 2006 a 2008. Zhruba před měsícem jsme se tak stali svědky toho, jak toto ustanovení vstoupilo v platnost, když se navždy zastavily turbogenerátory prvního bloku elektrárny V-1, které se podílely na celkové výrobě elektřiny v zemi takřka deseti procenty! Slovensko tak udělalo první krok po cestě směřující k jasnému cíli, kterým je závislost na dovozech elektrické energie a vlastní nesoběstačnosti ve výrobě tohoto cenného produktu. Jestli a jak se tato cesta vyplatí, uvidíme jistě brzy sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama